Měl to být prý nejlepší poslední den, podle mých učitelů. Všechny mé spolužačky snad brečely, ale já ne, Držela jsem si kamennou tvář až do té doby, co nám naše matematikářka řekla, že jí budeme chybět. Jediná ona nás totiž brala na školní výlety, já nevím kam všude, třeba do Paříže.
Vše klapalo jak má a já vstala jako vždy, v 6:45. Nastal můj běžný režim každého rána: vstaní z postele, úklid pokoje, koupelna, snídaně a obléknout se, protože mi vždy zbyde tak 20 minut než mám jít do školy, a ano, vždy nadávám, že jsem si mohla těch 20 minut přispat, tak si pustím televizi a koukám se na pohádky. To nevadí, že vycházím devítku a koukám se na pohádky, aspoň u nich nemusím přemýšlet.
Když jsem si obouvala podpadky, jakože jsem si myslela, že v nich půjdu, tak jsem zjistila, že ne, ee, to by nešlo. Zbývali mi 3 minutu do mého odchodu, abych nepřišla naposledy jako poslední, a tak jsem si sedla na podlahu, před vchodové dveře a začala přemýšlet. Nevím o čem jsem vůbec přemýšlela, ale tak ano, vzala jsem si jen balerínky. A jo!! Našla jsem balerínky, mé nové podpadky jsem nechala doma se slzou v oku, a šla jsem.
Po všech slzách a rozdaných vysvědčení jsem se chystala domů, s představou že si dám kousek pizzy, vezmu si konečně tepláky a pustím si Supernatural. Kapku mi to nevyšlo. Před školou se schromáždili snad všichni děti/studenti z mé školy a chtěli můj podpis nebo fotku. Byla jsem nějaká Hollywoodská hvězda. Nechtěla jsem se fotit, ale se třidou jsem se vyfotila ráda a i s mými přáteli. Po půl hodině utrpení v balerínkách, které mi byli podle mého o číslo menší mi oznámili, že ještě nikam nejdu.
Myslím, že po uplynulé hodině už jsem šla domů, Trošku se mi ulevilo, že už můžu jít do tepláků.
Nejspíš se mi chtělo domů, protože jsem si myslela, že to nic není, protstě další konec pátku, a v pondělí zase do toho 'ústavu', ale nee. V pondělí už jsem měla prázdniny a tak jsem si dlouho říkala, v září zase tam, v září zase sem. Už jsem z toho asi vyrostla, za měsíc jsem teda ale musela vyrůst, že.
Všichni mi z mé třídy budou chybět, a i když se nebudeme vídat, pořád s nimi žiji v jednom městě, zastávky jsou na každém rohu, a abychom se někam dostali z toho prdelákova musíme na přestupní stanici a tam se určitě budeme potkávat,
chtěla bych tímto asi poděkovat všem mým spolužákům, za nervy se mnou, nebyla jsem zrovna andílek, ale angličtina mi šla, co? :-*
Pac a pusu Katka
Žádné komentáře:
Okomentovat